jsme tak rozdílní...ty jsi muž a já jsem žena :)

13. srpna 2006 v 22:54 |  news
Právě jsem se vrátila ze svatby. První svatba kamaráda, se kterým jsme prožívali dětství...Zvláštní pocit. Člověka nemůže nenapadnout, že teď už se to i nějak začíná blížit k němu (což o to, to mi vrásky nedělá...kdyby bylo s kým :)) ) a dětství je definitivně fuč! Zvláštní, zvláštní pocit...
Co se týče svatby samotné...Už jen to, že byla celkem daleko a museli jsme na ni urazit takřka 300km, bylo docela zásadní, protože málokomu se chce jet takovou dálku jen na obřad a zpátky ( cesta není zrovna nejlevnější záležitost, že?! )... i když i tací se našli. No každopádně my tam byli na víkend a noci jsme strávili v ostravskym sboru...
Svatba byla nádherná (jak jinak? :) ). Nevěsta krásná a ženich okouzloující. A to neříkám proto, že to jsou kamarádi...To je faktující fakt :). Co se mě týče tak já tam nebyla jak "obyčenej" přihlížející. Dělala jsem jim totiž matrikářku. Tím se nechci nějak vytahovat. Právě naopak...sice jsem žádnej trapas neudělala, ale moji naprosto skvělí kamarádi mi to dali pěkně sežrat. " Tak ať to udělá Mirča, když je to teď důležitá paní matrikářka" "No svatba super, ale tys jim to teda zkazila" "Tak jako nebylo to nejhorší, ale trochu víc snažit ses mohla" atd. Kdo je zná, tak ví, že oni to tak nemyslej...To je prostě jen humor naší mládeže. Ironie a sarkasmus. Ale po dvou hodinách už to prostě vtipný nebylo...a to si ještě užiju příší tejden na společný dovolený...takříkajíc mi to ještě dlouho nezapomenou ( připomínat :) )..Ale já se o tu "funkci" nikoho neprosila a dlouho jsem to odmítala a nechtěla to dělat, ale nakonec mě ukecali. No co byla to nová a zajímavá zkušenost...
Jinak se sem o ničem jiným rozepisovat moc nebudu...Je to nebezpečný (uáááua) :)...Ano ztratila jsem pár dalších iluzí o svých kamarádkách (zase to souvisí s tím, že dětství jde do háje...) a ten obřad mě docela dost vzal...kdybych nevěděla, že jim pak budu podávat ty prstýnky a podepisovat se, tak ty slzy tak nezadržuju...fakt mě to dostalo. A přiznejme si to. Ne tak moc kvůli nim, ale spíš kvůli momentální situaci, ve který se nachazím a která zrovna romantikou a láskou nehýří...spíš naopak. A když jsem je pak viděla, jak se maj strašně moc rádi....ach jo....taky to chci....moc, moc strašně moc...
No a jeli jsme domů....nuda, spaní, zpožděný vlaky, ujetý vlaky a samozřejmě zánět středního ucha z vyklánění se z okýnka nesměli chybět :)
Nemůžu nezkončit jinak než povzdechnutím:
JAK ÚŽASNÁ MUSÍ TA LÁSKA BÝT!!!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pájinka Pájinka | E-mail | Web | 13. srpna 2006 v 23:26 | Reagovat

Chápu, tě, ... článek is napslaa,jako by mi ze srdce vypadl. ještě v červnu jsem si připadala taky uplně opuštěnáa smutná a skoro zoufalá, žezůstnu sama, alepak se objevil Philippe a začla jsem věřit na lásku.

a závěrem ti přeju, aby ses takovéhle pohádkové svytby taky dočkala a aby ti všechno vycházelo, tak jak si přeješ ty sama;-) hodně štěstí a hlavně lásky, protože té je čím dál tím méně!

2 Meryl-am Meryl-am | 14. srpna 2006 v 16:26 | Reagovat

Děkuju ti... :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama